„Odpusťte mi otče neboť jsem zhřešil.

V kostele na jihozápadě Francie mladý blonďatý chlapec přiklekl ke zpovědi.

„Bude ti odpuštěno mé dítě. Pověz, jak jsi zhřešil?“ Zeptal se kněz a přes mříž, která ho dělila od zpovídajícího si chlapce prohlídl. Vypadal, že mu nemůže být víc než 15 let. Střapaté blonďaté vlasy mu spadaly do blankytně modrých očí, které smutně koukaly na chlapcovy ruce. Kněz se proti své vůli mlsně olízl, byl sice o hodně starší něž ty děti které kdy měl, ale s tímhle blonďákem by si dal říct. Potřásl hlavou, aby zahnal zvrhlé představy, jak chlapce ohýbá přes kostelní lavici tvrdě do něj příráží, a raději poslouchal, jak tak mladý člověk mohl zhřešit.

„Já…já…zabil jsem“ vykoktal ze sebe chlapec.

Kněz zalapal po dechu. Tak mladý a už má za sebou ten nejohavnější hřích? Hlubokým nádechem a výdechem si uklidnil hlas, aby se mu netřásl, až znovu promluví.

„Proč jsi zabil?“

„Já…Rád bych řekl, že kvůli povinnosti…ale nejspíš to bude kvůli penězům.“ Odpověděl potichu chlapec.

„Koho jsi zabil kvůli penězům chlapče?“ Zeptal se opět kněz a přes mříž se zahleděl na chlapce, který jeho pohled opětoval. Chvíli si hleděli do očí, než blonďák znovu promluvil.

„Vás otče“ a než stačil kněz ve středních letech cokoliv říct. Než stačil vůbec zalapat po dechu z toho příšerného zjištění, jeho život ukončila kulka vypálená z hlavně malé zbraně v chlapcových rukou. Blonďák si povzdychl a pomalými pohyby odšrouboval z hlavně tlumič, poté zbraň uschoval do pouzdra pod svou černou koženou bundou. Chlapec přešel ze zpovědní místnosti pro kněze a chvíli si chladnoucí tělo prohlížel. Na podlaze byla spousta krve, která se chlapci svou konzistencí lepila na podrážky. Ten pohled ho nijak nevyděsil. Za svůj poměrně krátký život viděl krve víc než dost. Možná až příliš. Jeho nic neříkající výraz se nijak nezměnil, když se k mrtvému sehnul a z krku mu strhnul řetěz s velkým zlatým křížem. Poté se otočil, a aniž by se ještě jednou ohlédl, odešel, nechávajíc za sebou pouze mrtvolu a krvavé otisky bot mířící ven z kostela.

_

„Hotovo?“ Muž s šedivými vlasy a vrásčitou kůží pohlédl na osobu, která právě vstoupila do jeho kanceláře. Místo očekávané odpovědi přistál na stole starého muže zlatý kříž na stejně zlatém řetězu. Muž si ho vzal do svých vrásčitých rukou, kde si ho prohlížel a obracel. Když ho odložil s tím, že je práce opravdu hotova, zůstalo mu trochu krve na dlaních a prstech, ve kterých zakrvácený kříž obracel.  Muž si nevědomky přejel po svém vlastním kříži a svými rozpraskanými rty potichu šeptal modlitbu. Po skončení se ohnul pod stul odkud vytáhl středně velký stříbrný kufřík který položil na něj před sebe. Osoba stojící zatím vzadu ve stínu místnosti jako by nečekala na nic jiného, než se tento kufřík objeví na stole, přistoupila blíž a kufřík s cvaknutím otevřela. Po přepočítání peněz se usmála a kufřík opět zavřela. 

„Ty mi nevěříš? Mě? Knězi?“ Muž se mírně zamračil, pobouřen nedůvěrou k němu.

„Myslíte knězi, který má na rukou krev, otče?“ Povytáhla osoba jedno obočí.

„To je jen úhel pohledu. To co otec Antonio dělal těm nebohým ovečkám božím bylo neodpustitelné. Musel jsem to udělat. Bůh to viděl a zajisté moje chování schvaluje.“ Kněz zvedl své nábožensky zanícené oči k nebi a pokřižoval se.

„Váš Bůh vrahům neodpouští. Spaluje je!“ S těmito pichlavými slovy osoba vzala kufřík ze stolu a chystala se odejít. Zbránila ji v tom ovšem stará ruka se zažloutlými nehty patřící knězi.

„Jediný vrah v této místnosti jsi ty. Dokonce masový vrah pokud se nepletu“ osoba se zamračila a vzdorovitě hleděla do očí kněze které stářím už dostaly mléčný nádech. „Měl bych tě předat zákonům“ pokračoval stařec „ale to bych šel sám proti sobě, tak doufám, že tento obchod neopustí tyto zdi.“ Zatímco se na něj osoba mužského pohlaví mračila, mohl si ji kněz lépe prohlédl. Prohlížel si postavu od hlavy k patě a zase zpět. Nakonec se zastavil u obličeje, kde své oči nechal bloudit po dokonalé pokožce bez jediného kazu. Snad jen šest malých vrásek či jizviček na každé tváři tři kazili dokonale neporušenou tvář, nebo že by ji dodávaly nespoutanost?  Oči byli barvy jasné letní oblohy. Když pohledem sjel níž spatřil malý nos a pod ním krásně klenuté narůžovělé rty. Nad očima se stále mračilo obočí zlatavé barvy a tím jindy hladké čelo hyzdily vráskami. Kněz měl v jednu chvíli chuť chlapce okřiknout, jak se opovažuje kazit dokonalost pokožky hloupým mračením, ale ovládl se. Celý obličej lemovaly blonďaté vlasy, které chlapci roztomile spadaly do očí a pak si nespoutaně rostly na všechny strany. Jestli si kněz někdy představoval anděla pak musel vypadat takhle.

„Jsi tak mladý Uzumaki Naruto na svůj věk máš za sebou spoustu hříchů.“ Pravil smutně kněz.

„Ano, ale utěšuje mě fakt, že teď, v tom nejsem sám“ s tím vyškubl starci ruku ze sevření a s hlasitým prasknutím dveří odešel. Z fary poblíž Paříže zamířil rovnou na letiště, kde ho soukromé letadlo mělo dopravit zpět do Londýna za jeho šéfem a adoptivním otcem.

Když letadlo vzlétalo letuška mu přinesla skleničku objednané whisky a ani se nepozastavila nad tím, že chlapci ještě není 18 let. S milým úsměvem odmítl všem jiný komfort, které letadlo může nabídnout a s pomalým usrkováním jantarové tekutiny se zahleděl z okna. V hlavě mu stále vířila slova starého kněze. Na tohle jsem opravdu moc mladý. Mám kolem sebe moc smrti a bolesti. Musím toho nechat, jinak se zblázním. Musím začít žít normálně, pokud jsem toho schopen. Musím!!