V tomhle tom stylu, tedy stylu trénink, spánek a opět trénink, to šlo celé září. Učily jsme se, jak používat chakru a jak si při tom neublížit. Učily jsme se ruční pečetě a jak lozit po stromě bez pomoci rukou, z čehož jsme si odnesly pár modřin, odřenin a jeden naražený zadek, můj. Trénink nám šel čím dál lépe, což bylo zvláštní. Všimla jsem si, a nebyla jsem sama, že se na nás Kakashi často kouká zkoumavým pohledem, ale jakmile si všimne, že se na něj díváme, odvrátí pohled. Koncem září se vrátily Karolína a Nicol z “mise“ s oním zvláštním člověkem jménem Jiraya. Nic jsme o něm nevěděly, ale jakmile jsme ho poznaly, začaly jsme holky litovat. Holky samozřejmě okamžitě spustily velký humbuk kolem toho, že si polámaly podpatky, nehty a kdykoliv se šly sprchovat, tak je Jiraya šmíroval. V rekordním čase si sbalily všechny své věci a odletěly domů s tím, že se raději budou učit místo toho, aby se tady nechaly okukovat. Věděly jsme, že jakmile přiletí domů, tak nás začnou pomlouvat tak, že se po návratu nebudeme stačit divit, ale to nám bylo jedno, protože jsme dál pokračovaly v tréninku. Vše šlo skvěle, až na jedno ráno, kdy našemu budíku došly baterie a my zaspaly…
_
Na dveře našeho pokoje někdo nedočkavě bušil. V prvním momentě jsem to ignorovala, ale pak mě to vykopalo z postele a rozhodnuta narušitele, pokud bude mužského pohlaví, nakopat do slabin jsem otevřela dveře. Musel na mě být moc pěkný pohled, rozcuchané vlasy, pomačkaný obličej a slepené oči. Přesto jsem Narutovi, který před dveřmi stál, vyrazila dech, i když myslím, že to bylo mojí nafialovělou noční košilkou, kterou jsem dostala od Terki na narozeniny. Je na ramínka a končí mi někde v půlce stehen. Dále jsou k ní přidělané rukávy, které jsou s košilkou spojené v podpaží a tím vytváří iluzi, že k ní vůbec nepatří, ale opak je pravdou. Pořádně jsem se na Naruta zadívala a čekala, co mi tak brzo ráno chce. Sasukeho za jeho zády jsem si všimla až později.
„Já…já…my…my jsme vám…“ koktal Naruto, ukazoval na sebe a Sasukeho a při tom mírně zčervenal.
„Idiote,“ ulevil si Sasuke a radši se chopil slova, „přišli jsme vám říct, že jste…za…zaspaly.“ Na konci věty jeho slova ztratila sílu a odezněla úplně do ticha. Jeho pohled padl někam za mě, ohlédla jsem se a uviděla Terku, která se přišla podívat, co se to tu děje. I ona na sobě měla noční košilku, kterou jsem jí dala na narozeniny jako oplátku za tu mojí. Byla ovšem jiná, ta její byla bledě zelenkavá a stejně krátká jako ta moje. Byla na hrubějších ramínkách než moje a neměla žádné rukávy. Kluci na nás chvíli koukali jako na zjevení. Jak první se vzpamatovala Terka. „Jak to myslíte, že jsme zaspaly?“
„J..jo,“ Sasuke si odkašlal a potřesením hlavou se zbavil mírného zrůžovění jeho pokožky, pro kterou tohle byl nejspíš největší výkon, kterého byla schopná. „Zaspaly jste. Přišel už i Kakashi a vy furt nikde, tak jsme pro vás přišli a koukám, vy pořád v posteli,“ zakroutil kriticky hlavou.
„To je nesmysl“ odporovala Terka, vrátila se zpátky do pokoje a začala zkoumat budík, který nás zradil. Odstoupila jsem ode dveří a tím klukům naznačila, že mají vejít. Oba tak učinili a posadili se na židle u jídelního stolu v provizorní kuchyni. Jak Naruto, tak i Sasuke se na nás neustále dívali, Naruto stále s červenými flíčky na tvářích. Až po nějaké chvíli mi došlo, že to je kvůli košilkám, zakroutila jsem nechápavě hlavou a přešla k Terce která stále zápasila s budíkem. Snažila se mu sundat kryt a podívat se na baterky. Vyškubla jsem jí budík z ruky a přiložila si ho k uchu.
„Netiká, exnul,“ řekla jsem znuděně a škubla rameny.
„Ještě že tě mám. Bez tebe by mi tohle nikdy nedošlo. Došly mu baterky, bez nich se nemáme na co budit.“
„Co takhle na kohoutí kokrhání?“ Terce zacukalo obočí a sevřela ruku v pěst.
„Dobře, dobře. Beru to zpět.“ Dala jsem ruce před sebe. „Teď už s tím stejně nic neuděláme. Až se vrátíme, tak je nabijeme, ale teď už musíme jít,“ máchla jsem rukou směrem k sedícím klukům. „Ale ne v tomhle,“ zatahala jsem za svou a pak za Terčinu noční košilku. Ta pokývala hlavou a chystala se do koupelny, že se tam převleče a umyje, jenže ji v tom zarazil Sasuke.
„Kakashi vám vzkazuje, že je dnes příliš velké horko na nějaký trénink, takže si máte obléct plavky a půjdeme k nedalekému jezeru. On si prý musí ještě něco vyřídit, takže jdeme bez něj. Jen my čtyři.“ S těmito slovy se zvedl a kopl do Narutovy židle, aby naznačil, že se má taky zvednout. Naruto se na něj zamračil, ale napodobil ho a spolu odešli z našeho pokoje, aby nám dali dostatek soukromí na převlečení. Radši jsme poslechly a rychle se převlékly, aby na nás nemuseli čekat ještě déle a s ručníkem přes ramena vyběhly před budovu. Bylo opravdu horko, takže jsme za Kakashiho nápad netrénovat byly opravdu moc rády. Jezero bylo opravdu nedaleko. Zhruba deset minut chůze ven z vesnice. Jezero bylo velké a bezpochyby hluboké. S Terkou jsme si položily ručníky kousek dál od kluků, jelikož jsme se před nimi stále krapet styděly. Svlékly jsme se z oblečení, takže jsme zůstaly jen v plavkách. Terka měla své blonďaté vlasy stáhnuté do vysokého pleteného copu a její dvoudílné plavky měly modrou barvu.

Já oproti tomu měla vlasy rozpuštěné, jelikož jsem stejně nechtěla do vody a moje plavky měly barvu růžovou a pár bílýma a žlutýma lístečkama.

Terka jen kriticky sjela barvu mých plavek.
„No co? Jiné jsem doma nenašla,“ ospravedlnila jsem se. Terka jen zavrtěla hlavou, popadla mě za ruku a táhla mě k jezeru. Voda byla opravdu příšerně ledová ale oproti horku byla příjemným osvěžením. Šla jsem s Terkou až do chvíle, kdy mi voda sahala do poloviny břicha, pak jsem se zastavila.
„Dál už nejdu,“ zakroutila jsem hlavou, když se na mě Terka otočila. Chápavě pokývala hlavou a sama pokračovala v chůzi do jezera. Já se vlažila na kraji jezera a sledovala Naruta, jak se opět hádá se Sasukem. Zakroutila jsem nad tím hlavou, otočila jsem se a šla si sednout na svůj ručník s Mickey Mousem. Seděla jsem na břehu a sledovala Terki, jak se čím dál víc vzdaluje od břehu. Při tom pohledu mě zamrazilo. Na chvilinku jsem se zahleděla na berušku, která si z mé nohy udělala odpočívadlo před dalším náročným letem. Z rozjímání a přemýšlení o životě brouka mě vytrhlo až Terčino zoufalé volání o pomoc. Se strachem jsem vzhlédla a uviděla Terku, jak chytla uprostřed cesty na břeh křeč do nohy a teď se začala topit. Okamžitě jsem vyskočila a začala se poohlížet po ostatních. Kluci trénovali o kousek dál v lese. Rychle jsem se za nima rozběhla.
„Sasuke!! Sasuke!!“ Řvala jsem na prvního člověka, kterého jsem viděla.
„Terka se topí. Musíš jí pomoct, dělej,“ tahala ho za ruku směrem k jezeru. Když Sasuke slyšel, co se děje, zbledl a rychle se rozběhl směrem k jezeru Terce na pomoc.
„Proč jsi pro ni neskočila sama?“ Vyptával se mě při běhu.
„Protože neumím plavat, ty chytráku. Myslíš, že bych tam jinak Terku nechala?“ Když jsme doběhli ke břehu jezera, viděli jsme akorát, jak Terki mizí pod hladinou. Sasuke na nic nečekal a okamžitě skočil do vody. Plaval opravdu rychle. Rychleji než bych do něj řekla. Měla jsem slzy na krajíčku, strašně jsem se bála. Najednou mě někdo vtáhl do hřejivého, povzbuzujícího obětí. Už dlouho jsem takový pocit bezpečí nezažila. Naruto mě k sobě tiskl, hladil mě po vlasech a při tom mi šeptal slova útěchy. Musím říct, že to opravdu trochu pomohlo. Za chvíli byl Sasuke zpátky i s bezvládnou Terkou. Rychle jsem k ní přiskočila. „Nedýchá.“ Tentokrát jsem v sobě slzy neudržela.
„Ustup,“ poručil Sasuke. Ustoupila jsem a tentokrát sama vyhledala Narutovu náruč. Sasuke jí zkontroloval tep. „Ještě cítím tep. Sice slabě, ale přece.“ Otevřel Terki ústa a zacpal nos. Zhluboka se nadechl a své rty spojil s Terčinýma tak dokonale, že nezbyla ani škvírka a celý obsah svých plic vydechl do těch jejich. Sasuke tenhle rituál nádech, výdech opakoval asi ještě pětkrát. Pak sebou Terka škubla, otočila se na břicho a začala vykašlávat vodu, kterou měla v plicích. Snažila se popadnout dech. První koho viděla, byl Sasuke, který seděl vedle ní a taky těžce oddychoval.
„Tak to byla ta nejhorší pusa, kterou jsem kdy dostala,“ okomentovala předešlou situaci. Šťastně jsem ji padla kolem krku a málem ji radostí udusila. Jenže Sasuke až takovou radost neměl. Vypadal dost naštvaně a nejspíš ho urazila Terčina poznámka o jeho puse. Pomohla jsem Terki na nohy a nechala ji vydýchat. Jenže Sasuke mě odstrčil směrem k Narutovi, který mě naštěstí pohotově zachytil, jinak bych se mu právě válela u nohou. S nafouklými tvářemi jsem se na Sasukeho zamračila, ale než jsem mohla já, Naruto nebo Terka něco říct, otočil si ji k sobě, pevně sevřel její ramena a spojil jejich rty v polibek. Terka se zprvu bránila, ale Sasuke si ji držel pevně. S Narutem jsme na to s otevřenou pusou koukali jako na svatý zjevení. Když Sasuke kousek ustoupil a tím přerušil jejich polibek, Terčinu tvář zdobil mírný ruměnec. Sasuke měl oproti tomu na tváři ďábelský úsměv a výraz zadostiučinění. Pobaveně si odfrkl a šel si pro ručník, aby se osušil. Taktéž jsem se rozešla, abych mě i Terce došla pro ručníky, jelikož mě chuť na jakékoliv koupání rychle přešla a myslím, že i Terku, která momentálně rudla a zatínala ruce v pěst; pochopila jsem, že vztekem. Omylem jsem šlápla na nějaký klacek, který mě bolestně bodnul do bosé nohy.
„AU,“ vykřikla jsem a chtěla se podívat, jaké škody klacek spáchal na mé noze, jenže k mému zděšení se klacek pohnul a začal se “naštvaně“ plazit pryč. S vytřeštěnýma očima jsem cítila, jak mi z nohy mizí cit. S hlasitým “žuch“ jsem dopadla na zadek do trávy a koukala se na dvě středně velké ranky kruhového tvaru, ze kterých mi teklo trochu krve. Naruto si mého pádu všiml a rychle ke mně přiskočil.
„Co se děje?“ Vyptával se, když si kleknul do trávy vedle mých nohou. Pak si všiml mého vyděšeného výrazu a uštknutí kousek nad mým kotníkem. „Sakra,“ zaklel, uchopil můj kotník do rukou a pozvedl si ho k ústům. Překvapilo mě to tak, že jsem ztratila rovnováhu a překulila se na záda, podepřela jsem se na loktech a sledovala, jak se Naruto jal vysát mi jed z nohy.
„Co se děje?“ Přisedli si k nám Sasuke a Terka, když si všimli naši akce. Naruto vyplivl další mou krev s obsahem jedu, kterou právě vysál. „Uštkl ji had, ale nevím jaký,“ vysvětlil a znovu přitiskl ústa k mému kotníku. Sasuke se zvedl a začal se rozhlížet, jestli náhodou ještě nezahlédne mizejícího hada. Terku oproti tomu zaujal můj červený obličej, když jsem sledovala, jak mi Naruto vysává jed z rány. Byl to zvláštní pocit, podivný tlak uvnitř rány mi nebyl vůbec příjemný, a přesto jsem v podbřišku cítila mírné lechtání, když mi Naruto vysával jed. Sasuke se za chvíli vrátil a v ruce držel hned za hlavičkou zvláštního bělomodrého hada. Nikdy jsem takového hada neviděla. Terka se hned zvedla a k hadovi přistoupila.
„Jejda, ty jsi ale fešák. No ahoj,“ začala se rozplývat nad hadem a jemně ho pohladila po těle. Věděla jsem, že má pro hady slabost, pro ně a netopýry, ale i tak mě to dožralo.
„Hej! Ten tvůj fešák mě uštknul a není to zrovna příjemné.“ Zamračila jsem se na ni a pohled opět stočila k Narutovi, který mezitím přestal s vysáváním jedu a rychlostí blesku si došel pro své černé triko. Odtrhl z něj širší proužek a ránu mi jím obvázal.
„No tak promiň,“ omluvila se Terka a spolu s Narutem mi pomohla na nohy, nebo spíš na nohu, jelikož jsem levou stále mírně necítila, ale přitom neustále po hadovi pokukovala.
„To je dobré, tak se běž kochat,“ mávla jsem rukou a víc se přitiskla na Naruta, abych sebou zase nepráskla. Terka se vděčně usmála, a když viděla, že jsem v dobrých rukou, začala se znovu kochat hadem. Na to, že před chvíli byla málem utopena, rázem zapomněla. Pousmála jsem se a otočila se na Naruta.
„Děkuju, to bylo…chytrý,“ vděčně jsem se na něj usmála.
„To nic nebylo,“ mávl nad tím rukou Naruto.
„Musíme s tebou do nemocnice,“ otočil se na mě Sasuke stále s hadem v ruce „Tsunade-sama musí připravit protijed.“ Všichni jsme přikývli a pomalu se vydali na cestu. Jenže jak se zdálo, hadův jed působil velice rychle a ta troška, která ve mně stále zůstala, jelikož ji Naruto nestačil vysát, začala působit a já po pár krocích ztratila vědomí…
_
„…Proč by to měla vypít? Vždyť už jste jí píchla nějakou injekci, ne? Nebo mi chcete říct, že i přesto pořád není v pořádku?“
„Injekce byla jen na utlumení bolesti, jelikož uštknutí hadem pálí, svědí a bolí. Jen se podívej, jak jí ten kotník natekl, má ho jak papuč. Tohle je protijed připravený s pomocí jedu hada, kterého jste přinesli. A vypít to musí, protože žaludek nejlépe absorbuje jedy a rozvádí je po těle, proto po vypití protijedu bude fit dřív než po píchnutí injekce“
Pomalu jsem přicházela k sobě. Připadalo mi, že mám víčka až nepřirozeně těžká, nechtělo se mi je zvednout a tím ukázat ostatním, co v místnosti byli, že jsem vzhůru. Pokusila jsem se pohnout levou nohou, ale bolelo mě to. Nakrčila jsem obočí a s mírnými obtížemi oči otevřela. V místnosti byla Terka a Tsunade, Naruta, který stál u okna, jsem si všimla po chvilce. Vypadalo to, že Terka a Tsunade o něčem živě debatují a ani si toho, že jsem vzhůru nevšimly.
 „Hej, všímá si někdo pacienta?“ zachraptěla jsem. Všichni se na mě otočili. Terka a Naruto okamžitě přiskočili k posteli a zahrnuli mě otázkami o mém stavu. Přikývla jsem, že jsem v pořádku a usmála se na ně. Bylo jasně vidět, jak si oddychli, v tento moment vešel do místnosti i Sasuke. Tím, že mě donutil se podívat směrem ke dveřím, mi došlo, že nejsem u sebe v pokoji, ale někde jinde a podle té odporné bílé kolem mi bylo jasné, že jsem v nemocnici. Sasuke v ruce držel nějaké pití a pomalu usrkával bezpochyby ledový nápoj, který v tomto příšerném vedru nejlíp osvěží. Zřejmě ho to, jak se mám, moc nezajímalo.
„Hej, já mám taky žízeň, tos nemohl přinést pití i ostatním?“ vyptával se popuzeně Naruto.
„Máš žízeň? Tak si pro to pití dojdi sám,“ odpověděl a ležérně se posadil na židli, která v místnosti byla. Tsunade nad tím jen zakroutila hlavou a přešla k mojí posteli.
„Jak se cítíš?“ vyptávala se stejně jako Naruto a Terka.
„Je mi dobře,“ zopakovala jsem už snad po desáté. Tsunade se na mě podezřívavě podívala.
„No dobře, pekelně mě bolí levý kotník a tou nohou můžu sotva pohnout, ale jinak jsem jako rybička,“ přiznala jsem s pozvednutým palcem. Okamžitě, jak jsem se Tsunade přiznala, se na mě stočily dva naštvané pohledy.
„To dělá ten jed,“ vysvětlila mi Tsunade hlasem, který sliboval, že to není nic vážného. „Jen musíš tohle vypít a budeš zase fit,“ podala mi skleničku s třemi deci skoro až fosforově růžové tekutiny a naznačila, že to mám vypít hned a nejlíp vše naráz. Podezřívavě jsem si skleničku vzala a prohlížela si nedůvěřivě tekutinu. Opatrně jsem si k ní přičichla a málem jsem z toho smradu znovu omdlela. Se psíma očima jsem se na Tsunade otočila, ale ona byla neoblomná. Trochu jsem upila, ale okamžitě jsem obsah svých úst vyprskla a snažila se potlačit zvracení. Tsunade se na čele objevila nepěkná tepající žíla a rukávem svého zeleného pláště si otírala poprskaný obličej.
„Fuj! Tohle pít nebudu!“
„Okamžitě to vypij,“ zavrčela Hokage naštvaně.
„Ne, nevypiju. Vypadá to příšerně, smrdí to příšerně a chutná ještě hůř. Radši budu do smrti chodit s nateklým kotníkem než tohle vypít!“ ohrnula jsem nad protijedem nos a skleničku odložila na stolek vedle postele. Tsunade bezmocně rozhodila rukama, otočila se na podpatku a chystala se odejít. Ještě než za sebou naštvaně práskla dveřmi, se otočila na Terku. „Na tohle nemám čas. Nějak do ní ten protijed dostaňte. Je mi jedno jak, hlavně ať to vypije.“ Načež odešla. Zkřížila jsem ruce na prsou a propalovala pohledem sněhobílou přikrývku. Když jsem vzhlédla, propalovaly mě tři páry očí. Terka v ruce držela skleničku s protijedem a s přimhouřenýma očima si mě měřila. Natáhla ke mně ruku se skleničkou a slovy: „Okamžitě to vypij.“
„Ne!“ řekla jsem rázně a pevně semkla rty k sobě.
„Bože, chováš se jako malá. Jdu domů, tohle se potáhne celou noc,“ zavrčel Sasuke a vyšel z pokoje směrem ke chlapeckým kolejím. Podívala jsem se z okna, měl pravdu, už se stmívalo. Mezitím co jsem se kochala pohledem na zapadající slunce, si Naruto od Terky vzal skleničku a přešel až ke mně. Povytáhla jsem nad tím obočí. Nevypiju to, tak proč se vůbec snaží. Jenže k mému překvapení a nejspíš i překvapení Terky mi tekutinu nenalil do pusy násilím, nýbrž si velkou část sám nalil do pusy. Šokovaně jsem na něj koukala s otevřenou pusou. Jak to dokázal? Jenže nejspíš na tohle Naruto čekal, protože mě chytl za zátylek a uvěznil má ústa v jeho. Násilím mi tekutinu lil z jeho úst do mých, a jelikož mi jeho ruka nedovolila se odtáhnout, nezbývalo mi nic jiného než ji spolknout. Na krátký čas se odtáhl, aby si mohl nabrat do pusy zbytek protijedu a akci opakoval, dokud jsem nevypila vše. Poté se oddálil nadobro. Terka tak stále stála s pusou dokořán a těkala pohledem z něho na mě. Mohutně jsem se rozkašlala a opět jsem se hlubokými nádechy a výdechy snažila udržet obsah svého žaludku tam, kde byl. Zamračila jsem se na jedinou osobu mužského pohlaví, která v místnosti byla.
„Tak to, cos teď udělal, bylo naprosto nehygienické,“ řekla jsem první věc, co mě napadla. Ten se jen usmál a pokrčil rameny. To mě dožralo ještě víc. Jenže než jsem mohla Naruta zahrnout dalšími nadávkami, které mi šly na jazyk, vešla do pokoje sestra.
„Podařilo se vám do pacienta dostat protijed?“ optala se, jako bych v místnosti vůbec nebyla. Terka jí podala prázdnou sklenicí a přikývla.
„To je moc dobře. Půjdu o tom informovat lady Tsunade, teď vás ovšem musím požádat, abyste odešli, návštěvní hodiny skončily a pacient se musí prospat.“
„Tak moment. Já tu budu přes noc?“ upozornila jsem na sebe. Sestřička se na mě usmála a přikývla.
„Na žádost lady Tsunade zde budete přes noc na pozorování,“ vysvětlila sestra a už postrkovala Terku a Naruta ze dveří.
„Brzy se uzdrav!“ Stačili ještě křiknout, než za nimi sestra zavřela dveře.
„Nebojte, zítra ráno můžete odejít. Pokud budete v pořádku,“ zdůraznila. „Teď si ovšem musíte odpočinout. Věci na zítřek máte poskládané ve skříni,“ informovala mě a ukázala v otevřené skříni na tříčtvrteční riflové kalhoty a bílou košili. Za tohle jsem byla vděčná, nerada bych se po vesnici producírovala v těch nemocničních hadrech, které jsem měla na sobě. Sestra se na mě ještě povzbudivě usmála a odešla. Podívala jsem se na nástěnné hodiny – 18:00. Rozhodla jsem se přece jen trochu prospat, a tak jsem si opět lehla a usnula.

Stála jsem na břehu jezera a viděla jsem, jak se Terka topí. Chtěla jsem za ní skočit, jenže jsem se zabrzdila těsně u okraje. Vždyť neumím plavat. Chtěla jsem se rozběhnout za Sasukem, aby ji opět zachránil, jenže jsem se nemohla pohnout. Chtěla jsem ho zavolat, jenže jsem nemohla vydat ani hlásku. Za chvíli kolem mě Sasuke sám proběhl a skočil do vody. Naruto mi tentokrát nepomohl. Nesnažil se mě utěšit, jen se na mě vyčítavě díval. Za chvíli se Sasuke objevil s Terkou v náručí. Zkontroloval jí životní funkce a povzdychl si.
„Je mrtvá,“ konstatoval a postavil se.
„Je mrtvá a je to tvoje chyba,“ zamračil se na mě.
„Cože?“ nemohla jsem uvěřit tomu, jak je hrubý.
„A čí je to jinak vina, když ne tvoje, hm? Jen proto, že ses nenaučila plavat, je teď Tereza mrtvá. Jsi neschopná, jsi k ničemu…“

S trhnutím jsem se probudila. Přikrývku a nemocniční oblečení jsem měla promáčené studeným potem a těžce jsem oddechovala. Ten sen měl pravdu, jsem neschopná. Jen kvůli svému strachu, kvůli tomu, že neumím plavat, jsem dnes ohrozila život svojí kamarádky. Musím s tím něco udělat. Nesmím dovolit, aby se to opakovalo. Co kdyby Sasuke nebyl na blízku? Terka by se utopila a jen kvůli mně. Podívala jsem se na hodiny – 20:35. Poté jsem se podívala na svůj kotník. Protijed působil naprosto dokonale, otok zmizel, už mě nebolela a mohla jsem s ní hýbat jako se zdravou. Dokonce jsem měla pocit, že mě i udrží, když jsem zkusila pár nesmělých krůčků. Přešla jsem ke skříni a oblékla se do náhradních šatů. Ovšem nikde jsem nenašla žádné boty, tak jsem se rozhodla jít boso. Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Musím s tím něco udělat. Musím se postavit svému strachu. Musím se konečně naučit plavat! A s tímto rozhodnutím jsem seskočila z okna, které bylo jen zhruba metr a půl nad zemí…

Mno otázky ke kapitole...jsou...hmm...

Co se stalo s Karolínou a Nicol a co způsobil náš budík??

Mno jak jsem psala na začátku, odjíždím na týden do Italie takže ten týden nic nepřibude. Pokusím se tam ale něco napsat jak už jsem psala v perexu. Zatím pápá minnaXDD A pište komentáře XD